Jako máma na plný úvazek jsem si myslela, že únava k tomu prostě patří

Mám tři malé děti narozené během tří let. Když jsem se po pár letech začala postupně vracet k práci, těšila jsem se, že si zase trochu odpočinu od každodenní rutiny a zaměstnám hlavu něčím jiným.

Jenže místo úlevy přišlo zklamání. 

Měla jsem pocit, jako by můj mozek odmítal spolupracovat. Věděla jsem, že informace, které jsem dříve běžně používala, někde jsou. Jen mezi mnou a nimi stála zvláštní mlha. Jako by byla vzadu za očima těžká peřina napěchovaná únavou. 

Práce pro mě nebyla úlevou. Byla jen dalším důkazem toho, jak moc jsem vyčerpaná.

Samozřejmě mám tři malé děti. A samozřejmě mi každý říkal, že je to normální. Jenže když děti začaly spát lépe a nic zásadního se nezměnilo, začala jsem přemýšlet, jestli za tím není ještě něco dalšího.

Snažila jsem se hledat odpovědi. Dlouhodobě dbáme doma na kvalitní stravu, doplňovala jsem vitamin D, hořčík, četla odborné články a zkušenosti ostatních žen. Přesto jsem se necítila lépe.

Nejvíc mě trápilo, že jsem se přestávala poznávat. Z běžně trpělivé a laskavé ženy se stávala podrážděná verze mě samotné.

Telefonát, který změnil můj pohled

O mikronutrientní terapii mi poprvé vyprávěla známá. Upřímně jsem měla pocit, že je určená hlavně sportovcům, ne mámě, která se snaží zvládnout běžný den.

Přesto jsem si začala hledat informace a nakonec zavolala terapeutce Ivě Belzové.

A právě ten telefonát byl možná důležitější než všechno ostatní.

Poprvé jsem měla pocit, že mluvím s někým, kdo únavu nevnímá jako něco, co si mám jednoduše odtrpět, ale jako stav, který má své příčiny a se kterým se dá pracovat. 

Domluvila jsem si setkání.

Celá terapie nezačala odběrem krve, ale podrobným dotazníkem a následným rozhovorem. Zajímaly ji nejen moje potíže, ale i běžný život, spánek, děti, pracovní zátěž, stravování nebo dosavadní zkušenosti s doplňky stravy. Na základě toho doporučila vyšetření, která pro mě dávala největší smysl, a zohlednila přitom i finanční stránku celé diagnostiky.

Z výsledků se ukázalo, že nejde o jednu velkou příčinu ani o závažný zdravotní problém. Spíš o několik oblastí, které do sebe začaly zapadat. Zásoby železa nebyly takové, jaké by měly být. Podobně tomu bylo u vitaminu D, hořčíku, omega-3 mastných kyselin nebo koenzymu Q10,…

Nejdůležitější zjištění ale nakonec nebylo, co mi chybí.

Bylo to pochopení, že mezi „jsem zdravá“ a „cítím se dobře“ může být poměrně velký rozdíl.

Výsledná zpráva obsahovala mnohem více hodnot, souvislostí a doporučení. To, co zde zmiňuji, je jen malá část celé skládačky. Právě ale na těchto příkladech jsem začala chápat, proč jsem se cítila tak, jak jsem se cítila.

První měsíc? Skoro nic

Na základě výsledků jsme nastavily plán suplementace a domluvily se na tříměsíčním období před dalším přeměřením.

První měsíc jsem téměř žádný rozdíl necítila. Možná i díky tomu dnes věřím o něco víc, protože nepřišlo žádné mávnutí kouzelným proutkem.

Kdo čeká příběh o tom, jak jsem se po týdnu probudila jako nový člověk, bude nejspíš zklamán. Nic takového se totiž nestalo.

První změny sebou přinesl až konec druhého měsíce. Nejdřív nenápadně. Začala jsem si uvědomovat, že mě běžné dětské krizové situace nerozhodí tak snadno jako dřív. Reagovala jsem klidněji a měla pocit větší rezervy. Překvapivě jsem zaznamenala i větší emoční stabilitu během jednotlivých fází cyklu.

Později přišly momenty, které jsem dlouho nezažila. Ráno jsem vstala a neměla pocit, že jen přežívám. Měla jsem chuť něco dělat, tvořit a přemýšlet.

Možná to zní jako maličkost. Pro mne to byl ale obrovský rozdíl.

Největší změnu zaznamenal někdo jiný

Největší změnu paradoxně nevidím já. Vidí ji můj manžel.

Jednou mi řekl, jak je rád, že se ke mně může zase normálně přiblížit a mluvit se mnou.

A od něj to beru téměř jako vyznání lásky.

Není to totiž jen o energii, nejde o laboratorní výsledky. Jde o to, jak se člověk cítí ve vlastním těle. Jak reaguje na své děti. Jak funguje ve vztahu a zvládá běžný den. A s tím přímo souvisí to, proč tento článek píšu.

Nepíšu jej proto, že bych chtěla někoho přesvědčovat nebo tvrdit, že existuje jedno univerzální řešení únavy.

Píšu ho proto, že jsem sama dlouho hledala odpovědi a byla bych ráda, kdybych tehdy narazila na podobný příběh.

Možná je únava v určité životní fázi běžná.

Dnes si ale myslím, že není nutné se s ní automaticky smířit.

----

https://www.ivanabelzova.cz